A v tu chvíli se začne dít cosi opravdu těžko popsatelného. Všechno se zdá být přirozené. Letadlo se vzdaluje, vrtule otáčí, a těla parašutistů se po krásných trajektoriích přeskupují. Všechno se zdánlivě pohybuje jak má. Jen se to děje jaksi pořád. Letadlo odlétá, ale neodletí. Jevy se odehrávají, ale nedokončí se... Situace běží, ale jejich čas stojí.
A ty barvy! A a kontrast s jakým se rýsují všechny tvary. Multiparalelní vnímání, když se zároveň díváme do rozesmátých očích okolo letících přátel a zároveň na odlétající letoun. S úžasem sledujeme neopakovatelnou symfonickou nádheru, ve které hraje slunce na první housle a doprovází jej bezbřehá odvaha. Nepopsatelně modrá barva je protkána všudypřítomnou invencí géniů, kteří se kdysi rozhodli vydat se vzhůru a navzdory všem, aby nám tohle umožnili.
Všechno se odehrává, chtělo by se říci najednou, společně nebo dohromady. Ale to není ono. Najednou vyjadřuje řadu jevů, které mohou nebo nemusí mít cosi společného. Ale tohle jiné.
Je to unikátní všeobjímající hyperpozice, ve které je každičký detail nejdůležitější a zároveň nejvýraznější částí celé kompozice.
„Volný pád je ztělesněné jsoucno ve své nejbytostnější podobě.“